Vždycky jsem patřila k těm, co rádi čtou knihy a taky se všelijak vzdělávají. Již jako dítě jsem si moc ráda prohlížela knihy a obrázky v nich a těšila jsme se, až budu umět sama číst, abych to mohla dělat sama. Než jsem se naučila číst, tak mi četla maminka, tatínek nebo babička s dědečkem. Moc ráda jsem poslouchala, protože to pro mě byla jako rajská hudba na uši a taky mě bavilo se dozvídat nové informace. A tak to dopadlo tak, že mi maminka přečetla Malého prince, kterého mám z pohádek nejraději. Moc se mi líbí ten příběh, je krásný, zajímavý a taky dojemný. Jenže postupem času jsem chtěla zamířit dál.
Když mi bylo sedm a už jsem četla, tak jsem ale četla pomalu, a to mi docela vadilo. Proto jsem ještě prosila babičku, aby mi předčítala. A to už nebyly jen pohádky. Moc mě bavily Staré pověsti české a takové podobné knihy. Vzdělávání pro mě byla priorita. A nejlepší na tom bylo, že mě k tomu nikdo nenutil. Mě to bavilo samu od sebe a spíše jsem odborné knihy sama vyžadovala. A už ve svých osmi letech jsem měla tak velkou knihovnu, že i kdejaký maturant by mi mohl závidět. A právě už v těch osmi letech jsem četla sama krásně a taky dost rychle. Navíc moje slovní zásoba byla tak bohatá, že mi ji taky kdekdo mohl závidět.
Později jsem si zamilovala i encyklopedie. A taky další vědecké knihy. Zaujala mně taky věda a technika. Například moc mě zajímalo, jak funguje automobil a rádio. To mi bylo myslím deset let. Všichni doma se divili, co mě to zajímá a smáli se tomu. Ale musím zase zdůraznit, že je to těšilo, protože jsem alespoň nedělala žádné vylomeniny, jako například můj bratr. Ten si oblíbil místo knih a vědy vylomeniny a útěky z domova. Nevydržel doma a chtěl být jen venku s kamarády. Kolikrát jsem mu domlouvala a zkoušela mu předčítat, ovšem marně. Myslím ale, že až bude třeba na střední škole, tak se změní a změní na knihy názor.